Imunoterapie v onkologii

Imunoterapie a imunoonkologická léčba rakoviny a nádorů

Imunita je velmi významnou složkou našeho organismu, bez níž bychom velmi rychle podlehli útoku kolonií mikroorganizmů i negativnímu vlivu nemocných či poškozených buněk našeho vlastního těla. Imunitní systém nás před těmito vlivy chrání a umožňuje nám tak žít v běžném, nesterilním, světě.

Pokud imunitní systém nevydrží nápor negativních faktorů, onemocníme. Spoustu onemocnění dnes řešíme chemickou cestou v podobě léků a spoléháme na to, že nás velmi rychle postaví zpět „na nohy“. Tím však prokazujeme medvědí službu celému tělu.

Imunoterapie

Imunoterapie je staronová metoda léčby onemocnění. Poprvé se objevila v 60. letech minulého století, neslavila však takové úspěchy, jaké se očekávaly. Znovuobjevení umožnily až nové poznatky v oboru imunologie a byla nastíněna i možnost využití imunitního systému při boji s rakovinou. Pokud imunitní systém za normálních okolností nedá rakovině šanci vzniknout, může se významnou měrou podílet i na její léčbě.

Imunoonkologická léčba má za cíl odhalit nádorové buňky a „odbrzdit“ imunitní systém, aby došlo k aktivaci a zmnožení obranných buněk a následně ideálně k likvidaci nádoru či metastáz. Nástup účinků této léčby je oproti chemoterapii velmi pozvolný, vyburcování imunity často trvá několik měsíců (3 – 5 měsíců). Její velkou výhodou je však minimum nežádoucích účinků a schopnost adaptace imunitního systému na mutace nádoru i v období remise, v budoucnu by proto v léčbě rakoviny měla tato léčba hrát stále větší roli. Nemusí však být vhodná pro všechny onkologicky nemocné, těžko lze odhadnout odpověď na léčbu, proto se mnohdy volí, pokud jiné metody nezabraly – především u tzv. chemorezistentních nádorů (nádory odolávající chemoterapii). Limitujícím faktorem pro použití imunoonkologické léčby je i přidružené autoimunitní onemocnění – revmatoidní artritida, roztroušená skleróza či Crohnova choroba.

Současná imunoonkologická léčba je zatím schválená u melanomu kůže a karcinomu prostaty, účinnost u dalších typů nádorových onemocnění je stále předmětem zkoumání. Imunoonkologickou léčbu je možné kombinovat se standardní léčbou (chirurgické odstranění, chemoterapie, radioterapie), při které podporuje a využívá přirozené obranné mechanismy a napomáhá tak efektivnějšímu boji s onemocněním.

Imunoterapii lze provádět 2 způsoby:

1. Aktivní imunoonkologická léčba spočívá v podání nádorové vakcíny, která vyvolá imunitní reakci na nádorový antigen. Protože nádorové buňky vznikají z buněk zdravých, jsou jejich antigeny (cizorodé látky na povrchu buňky navozující tvorbu protilátek či jiný imunitní zásah) pro vlastní imunitní systém těžko odlišitelné. Každý nádor má také jinou antigenní výbavu a každý organismus reaguje odlišně, proto nelze vyrobit jednu univerzální protinádorovou vakcínu.
2. Z těchto důvodů se mnohem častěji přistupuje k pasivní podpoře, která spočívá především v podávání hotových protilátek, nejčastěji tzv. monoklonálních vakcín či aktivovaných bílých krvinek.

Léčba je finančně velmi nákladná (až několik milionů dle hmotnosti pacienta), v ČR byla pojišťovnami schválená až v roce 2013 jako sekundární metoda léčby. O jejím primárním využití při léčbě onkologických onemocnění se stále jedná. Standardně léčba trvá 9 týdnů, lék se aplikuje nitrožilně celkem 4x s 3týdenními odstupy.

Již v této době imunoonkologická léčba překonává u některých typů nádorového onemocnění (maligní melanom) dlouhá léta opěvované účinky chemoterapie. Jak ukazují výsledky mnohých studií, do budoucna je novou a velmi slibnou nadějí v léčbě mnohých typů rakoviny.

Jak Penoxal pomáhá při onkologickém onemocnění?